Prokop Pithart: Díky filmování můžu objevovat v přírodě nové věci

Prokope, co vás vlastně přivedlo k fotografování a filmování přírody?

To všechno pramení z potřeby sdílet radost, kterou mi příroda dává. Už jako kluk jsem musel mluvit o tom, když jsem kolem sebe viděl něco hezkého. Vyrůstal jsem na Třeboňsku, což je skvělá oblast na pozorování ptáků, takže jsem se nejdřív zaměřil na ně, na jejich focení. Zlom přišel, když si mě vzal pod křídla Jiří Karbus a vzal mě na Tongu točit keporkaky. Tam jsem poprvé viděl, jak se natáčí podvodní záběry pro BBC, a to mě nadchlo. Skutečnou příležitost jsem pak dostal při natáčení filmu Planeta Praha, kde jsem začínal jako asistent kamery a skončil jako kameraman. Od té doby se filmování věnuji naplno.

To zní jako zajímavá cesta. Co vás pak motivovalo k tomu, abyste vyrazil do zahraničí?

Byla to hlavně touha poznat svět. V dospívání jsem cítil, že nechci jít ve stopách ostatních a automaticky nastoupit na vysokou školu, i když to ode mě všichni očekávali. Chtěl jsem zkusit něco jiného. Lákala mě představa, že budu žít někde v cizině, a fotit na útesech třeba tereje a papuchalky. 

Co konkrétně vás na Karbusově příběhu tak inspirovalo?

V jednom rozhovoru se mi zalíbila jedna jeho věta, o tom, že rozkvetl, když odjel do světa.  Lákalo mě prostě někam vyrazit a díky tomu jsem pochopil, jak moc je pro mě důležitá česká příroda, a že ji chci chránit. Paradoxně jsem potřeboval opustit svůj svět, abych se k němu mohl s novým pohledem vrátit.

Co vás teď, po těchto zkušenostech, nejvíc motivuje k práci s přírodou a filmováním?

Je to jednoznačně láska a radost, kterou mi příroda přináší. Cítím potřebu tu radost sdílet a šířit dál. Myslím, že mi to pomáhá zachovat si v sobě jakési celoživotní dítě, což považuji za zdravé. Ta radost ze zvířat a přírody je pořád stejně silná. Filmování pro mě představuje velkou výzvu. Baví mě přemýšlet nad projekty a učit se za pochodu. Je to takový kruh – práce mi umožňuje každý den objevovat něco nového o přírodě.

Letos jste členem poroty EKOFILMu. Co od toho čekáte?

Těším se na to. Teď přes léto a jaro jsem byl tak vytížený, že jsem vůbec nekoukal na filmy nebo seriály. Těším se, že si zalezu a budu chvíli sedět a koukat na ty filmy, obohacovat se tím. 

Mohl byste nám přiblížit některé vaše současné projekty?

Momentálně pracuji na pokračování Planety Česko a Planety Praha. S týmem točíme film, ve kterém dlouhodobě sledujeme jedno místo. S rodinou jsme si pronajali rybník na Třeboňsku a chceme ukázat, jak se dá takové místo změnit ve prospěch biodiverzity. Je to vlastně wildlife film, ve kterém budu částečně průvodcem. A dokument je to ve pravém slova smyslu – například letos nám tam rybáři nepustili vodu, takže rybník je částečně na suchu. Nevíme, jak to celé dopadne, ale ta nejistota je vlastně pro to dokumentování zajímavá.

To zní jako fascinující projekt. Jaké jsou podle vás největší výzvy v ochraně přírody a změně přístupu k životnímu prostředí?

Vidím to tak, že se věci mění velmi pomalu a v naší společnosti je stále velký odpor ke změnám k lepšímu. Myslím, že se stále vyrovnáváme s dědictvím totality. I lidé, kteří totalitu neměli rádi, v ní vyrostli a jejich myšlení je tím ovlivněné. Je nesmírně těžké přesvědčit lidi ke změně myšlení, aby dělali věci jinak a v dlouhodobém horizontu z toho více profitovali. Třeba obnova krajiny je služba pro nás všechny, ale mnoho lidí to tak bohužel nevnímá.

To jsou opravdu velké výzvy. Jak se osobně vyrovnáváte s těžkými tématy, jako je například změna klimatu?

Upřímně, není to jednoduché. I pro mě je občas těžké zpracovávat témata o klimatu. Když vidím, co nás možná čeká a jak se různé problémy navzájem podporují, občas mám z toho opravdu úzkost. Přemýšlím, jestli to, co dělám, má vůbec nějaký význam. Ale pak mě moje práce zavede na místa a k lidem, kteří mi dodávají novou energii. Například na dětských táborech, které pořádáme s manželkou a našimi kamarády, potkávám děti, které mají krásný vztah k přírodě a cítí podle mě daleko víc za ní odpovědnost než generace před námi. Jejich zápal a zájem o přírodu mě znovu nabíjí. Díky nim mám naději, že se věci mění k lepšímu.