Jak zničit mrak? Tuija Halttunen vypráví o svém úspěšném filmu

Na EKOFILM přijíždí jako porotkyně i jako jeho největší hvězda. Její poslední film Jak zničit mrak už posbíral několik ocenění, a tak jsme si s ní povídali hlavně o něm. 

Co bylo hlavním impulsem, který Vás přivedl k natočení filmu Jak zničit mrak?

Před několika lety jsem četla knihu jménem Příručka pozorovatele mraků a mraky mě začaly fascinovat. Nemohla jsem ale najít příběh, ani správnou perspektivu. Až jsem se náhodou dozvěděla o projektu Hannele Korhonenové ve Spojených arabských emirátech. Hned jsem věděla, že to je příběh, který chci vyprávět.

Jaké byly Vaše první rozhovory s Hannele?

Jen tak jsme si povídaly o jejím programu a životě a já jsem vyprávěla o sobě a filmech, které jsem natočila. Nakonec souhlasila s tím, že natočíme film. Ale nechtěla, aby se v něm objevoval její soukromý život. Snažila jsem se jí to rozmluvit, ale byla pevně rozhodnutá. No a to samozřejmě do značné míry diktovalo děj, takže jsem se soustředila na její práci a na mraky.

Jak Vás film ovlivnil osobně?

Každý film, který natočíte, vás formuje. Je to nevyhnutelné. Do filmů vkládáte sami sebe. Stejně jako mnoho filmařů, i já řeším otázky, které mě trápí nebo zajímají, na osobní úrovni. Díky natáčení tohoto filmu jsem se začala dívat na svět trochu jinak. Především jsem se naučila hodně o mracích a změnách klimatu, ale také jsem se dozvěděla víc o lidské povaze, ambicích a mezinárodní politice a moci. A jak to ovlivnilo mě... Myslím, že se snažím bojovat za přírodu, klima a lidstvo mnohem víc než dřív.

Řekli mi, že jste spíše intuitivní režisérka, pracujete tedy se scénářem dokumentu, nebo zachycujete svět kolem sebe?

Ha ha.. Zajímalo by mě, kdo vám to řekl! Ale ano… jsem intuitivní člověk. Pokud se snažíte natočit dokument, který poctivě popisuje realitu, tak je režie vlastně nemožná. Nemůžete napsat život. Zároveň ho ale nějak napsat musíte.

Moje filmy obvykle vycházejí z otázky, která mě v životě trápí. Takže film plánuju klidně roky. Sedím a hodně přemýšlím. Chodím po lese a hodně přemýšlím. Pak začnu psát věty. Jen pár vět, myšlenek, které mám v hlavě. No a když i tehdy pořád cítím jiskru, začnu číst všechno, co se tématu týká. Teprve potom začnu psát delší text, něco jako esej o hlavních myšlenkách filmu. Až v tento moment začnu hledat postavu a příběh pro svůj film.

Jak jste se rozhodovala, které momenty jsou pro příběh rozhodující?

Znám skrznaskrz klíčovou otázku svého filmu. Proto se snažím se najít něco, co s ní souzní. Někdy to může být jen prvek obrazu, někdy věta nebo gesto... nebo celé místo či sekvence ve filmu. A když natáčíte, dozvídáte se víc a víc o tom, jaký film nakonec bude. Jakmile máte před sebou důležitý moment filmu, uvědomíte si to. A natočíte to, aniž byste o tom vůbec přemýšleli.

Kde hledáte rovnováhu mezi uměleckým vyjádřením a sdělením o životním prostředí? Nebo jedno podporuje druhé?

Filmování není nic jiného než jedno umělecké vyjádření za druhým a umělecká volba za volbou. Moje umělecké vyjádření je směs talentů kameramana, zvukaře a střihače, kteří pracovali pod mým „úhlem pohledu". Celou dobu to je balancování.

Jaké je poslání filmu? 

Ne, přála bych si, aby si diváci našli poselství sami – pokud tedy nějaké najdou. Každý může mít vlastní interpretaci nebo poselství – v tom je krása filmu a umění obecně. Film vyletěl z hnízda, ať už nějaké poselství sděluje nebo ne. Mě už z toho hlava nebolí. Nebo pokud na tom trváte... „Život je zmatek, lidé jsou zmatek" by mohlo být poselstvím všech mých filmů.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? 

Mám několik filmových nápadů, které se mi honí hlavou. Začala jsem také natáčet nový hraný dokument, ale zabývám se dalším ekologickým, a přitom osobním problémem. Pracovní název je „Můj posraný život“ (smích). Teď stojím před prázdnotou a přemýšlím, jestli budu někdy dost zručná na to, aby byl film tak dobrý, jak si zaslouží. Děsím se té prázdnoty ve své hlavě, ale přesto jsem si jistá, že cíle dosáhneme, pokud budu dostatečně tvrdě pracovat. Nechám tomu volný průběh.