Lucie Zedníčková: Planetu máme půjčenou. Jsme tady na návštěvě

Lucie Zedníčková má ráda život v přírodě, les, těší ji vyjít za domek a být venku v zeleni, na trávě, na zahradě. I proto se přestěhovala na venkov, který splňuje její ideální představu o bydlení. Má skleník plný rajčat, paprik a okurek, na zahradě pěstuje téměř veškerou běžnou zeleninu. A letos se ujala role porotkyně EKOFILMu.

Zalévání, okopávání, vytrhávání plevele a vždycky trochu nejistý výsledek. Neměla byste jednodušší si zeleninu prostě koupit?

Baví mě hrabat se v hlíně. A neuvěřitelně mě fascinuje, jak to funguje. Už jen to, že zasadím semínko a ono z toho vyroste něco užitečného. A taky to, jak lidé na venkově skoro všechno zužitkují. Soused nám dá vajíčka, a my mu vracíme skořápky. Příroda tady má takový ten koloběh. Když něco shnije, nevyhazuji to, ale zahrabu do země.

Takže jste farmářka na poloviční úvazek?

Ještě se spoustu věcí učím, ale hrozně mě to fascinuje. Je to vlastně takový můj koníček. Snažím se znovu naučit to, o co nás civilizace připravila, na co už naše generace žijící ve městech zapomněla.

Prý dokážete ze semínek nebo pecek vypěstovat exotické rostliny. Také se říká, že zasadíte každou pecku z ovoce, které sníte. Co je na tom pravdy?

Každou asi ne, ale je pravda, že vždycky, i když jsem bydlela v bytě, jsem měla k dispozici zahradu. Třeba na chalupě u našich. Od dětství mě bavilo různě experimentovat, pěstovala jsem kaktusy, kytičky… Pěstování zeleně mě vždycky přitahovalo. Kdysi jsme měli půdní byt, ve kterém sice bylo v létě příšerné horko, ale na druhou stranu se tam dařilo exotickým rostlinám. Po celém bytě se nám táhly liány. Dokonce jsem vypěstovala tahitskou vanilku!

Máte velmi pozitivní vztah k ekologii a zajímáte se o naši planetu. A téma její ochrany získává na důležitosti. Jak vnímáte tento posun?

Nedávno jsem se tak zamyslela nad obdobím, které teď všichni prožíváme – myslím tím koronavirus. Jsem zvyklá na všem špatném hledat i něco dobrého. A v tomto případě se ukázalo, že tím, jak lidé necestovali do práce auty, omezila se vlastně veškerá doprava, včetně té letecké, továrny byly zavřené, najednou nikdo nevypouštěl tu spoustu škodlivin, které kvůli vymoženostem civilizace jdou do ovzduší.

Co tím myslíte?

Že to má vlastně pozitivní efekt na očištění naší planety. A druhý efekt je ten, že i já jsem na čas přišla o práci, a musela začít šetřit. Najednou jsem musela opravdu přemýšlet nad každou vyhozenou věcí, nad tím, jak hospodařím. Je mi líto se něčeho jen tak zbavovat, přemýšlím, jak cokoli zužitkovat.

Tím mi hezky nahráváte, protože právě udržitelná spotřeba a možnosti, jak jí dosáhnout, jsou tématem letošního EKOFILMu, jehož budete porotkyní. S čím do této role vstupujete?

Jsem ráda, že mám možnost být letos v porotě EKOFILMu. Šířit informace o tom, proč je nutné chránit naši planetu nebo jak se k přírodě chovat, má smysl. Chtěla bych, aby si lidé uvědomili, že pečovat o naši planetu, o přírodu, a chránit ji, je pro lidstvo nesmírně důležité. A film je k tomu skvělý prostředek. Když se dívám na film, tak se ráda nechám unést příběhem. A ten film, který na mě zapůsobí, který mě nějak zasáhne nebo inspiruje, dostane můj hlas. Nechám se řídit svým srdcem a pocitem, protože aspoň u mě je to nejpřesnější.

Jaké máte další vášně, kromě zahrady a filmů, jejichž příběhy se necháváte unášet?

Rozhodně houbaření. Moc ráda chodím na houby. Teď jsem se ale opravdu v lese naštvala. Nechápu, jak tam mohou lidé odhodit petku, konzervu, cokoli. Jsme přece součástí přírody! Když někde vyhodíme nějakou plechovku nebo nějaký odpad do moře, ošklivě se nám to vrátí. Mě by nikdy nenapadlo se takhle chovat. A k tomu jsem vedla i svoje děti. Planetu přece máme půjčenou, jsme tady na návštěvě a sdílíme ji se všemi bytostmi. To není jen náš monopol, a už vůbec ne náš majetek. Jaké připravujeme prostředí našim dětem? Kolik už vyhynulo zvířat kvůli naší bezohlednosti! A to není jedno. Biologický řetězec na sebe přeci navazuje… Naruší se rovnováha a ve finále to stejně odneseme my, lidé. Málokdo si asi uvědomuje, jak strašná katastrofa by přišla, kdyby vyhynuly včely… Tohle by se mělo ve škole učit. Ne jednotlivosti, ale náhled na celek, na ekosystém. Děti by měly od malička poznávat, co naši planetě svědčí – a jak se k ní chovat.