Jan E. Svatoš: Aktivismus by neměl být prvoplánový, v aktivitu diváků ale doufám

Festivalovým porotcem se po roce opět stává oceňovaný režisér Jan E. Svatoš. Co ho k práci v porotě motivuje či jak do jeho aktuálních projektů vstoupila protiepidemická opatření?

Členem festivalové poroty nejste poprvé, dovolím si tedy vytušit, že je pro vás porotcování v něčem atraktivní, obohacující. Co to je?

Je pravda, že už je to takový podvědomý reflex: je říjen a k němu prostě patří EKOFILM. Na tomto filmovém svátku mne baví, že roste, každý rok se zdokonaluje, přitahuje nejen více diváků, ale i nadšených milovníků přírody. Osobně si užívám setkávání s novými lidmi a také skvělou filmovou porotu.

Považujete se za aktivistického umělce? A pokud ano, co chcete divákům a společnosti předat?

Přiznám se, že nemám moc v lásce nálepky, nesou s sebou zjednodušování a pejorativa. Ani aktivismus by neměl být prvoplánový. Pro mne je nejvíce cenné, když snímek donutí diváky přemýšlet nebo se o téma začnou blíže zajímat. Vlastně mohu dát i příklad: V létě jsme dotočili dokument Neviditelné ticho. V průběhu natáčení jsme se s kamerou dostali k výjimečnému příběhu hromadné otravy rorýsí kolonie. Rázem se z toho momentu stává prvek, který nese silné emoce. Je pravda, že v takovém okamžiku jako tvůrce filmu doufám v jistou emoční reakci a zejména pak v aktivitu diváků.

Co vás motivovalo zpracovat zrovna téma Odorika a Přemysla Otakara II.? Není to přeci jen dost významný odskok od témat, jimž jste se doposud věnoval?

Nemyslím, že by to byl odskok. Už v předchozí tvorbě jsem se historickým tématům věnoval. Já smysl dokumentaristiky vidím především v oprašování zapomenutých příběhů, v hledání nových perspektiv – je lhostejné, jestli to je příběh zatracované krajiny severní Keni nebo opomíjeného přínosu českého krále Přemysla Otakara II. A pokud trváte na návaznosti na mé předchozí africké filmy... Už ze samotného názvu lze předpokládat, že se diváci dozví, co v našem erbu vnitrozemských Čech dělá tak exotické a sebevědomé zvíře, jakým je lev.

Ať chceme, nebo ne, situace vyvolaná covidem-19 zasáhla do různé míry každého z nás…

V době vládních omezení kvůli epidemii koronaviru dopadly restrikce pracovního života nejvíce na uměleckou branži, zejména na divadla nebo hudebníky. V zásadě dle logického argumentu: jíst člověk musí, tankovat benzin také, ale koncerty či představení se oželet ve jménu národního zdraví dají. To byla jedna rovina. Na druhou stranu si lidé uvědomili, jak moc cenná je pro ně příroda a spolu s ní mít možnost úniku. Mnoho z nich se obrátilo do sebe, začali přemýšlet o možných důsledcích. A k možnosti té reflexe bezpochyby pomáhá i spousta umělců, filmařů. Je zřejmé, že umění tedy své místo má i v době pandemií.

A jak se podepsala na přípravách vašeho nového filmu Až zařve lev?

Koronavirus nám pochopitelně s plány zamíchal. Na jaře jsme museli např. zrušit natáčení v Benátkách, kde bylo ohnisko nákazy. Jako dokumentaristé jsme ale vlastně zvyklí na neustále se měnící situaci. Když děláte nezávislý film, objevuje se vždy mnoho neznámých hrozeb. Jak říká jedna stará židovská anekdota: Když člověk plánuje, Bůh se směje. Když děláte dokument, musíte mít smysl pro humor i v momentu, kdy to k smíchu není. Já jsem alespoň dokončil práci na scénáři, kterou jsem předtím nestíhal.